Historie kožlanské pošty
Bylo to v druhé polovině 19.století, po porážce v prusko-rakouské válce roku 1866, kdy nálada ze strany rakouské státní administrativy byla k různým reformám poněkud vstřícnější, a proto i zřízení pošty v Kožlanech bylo svým způsobem vyjímečné a nevšední.
V té době stál v čele města Kožlan pokrokový purkmistr Antonín Vondrášek a několik vlivných osobností veřejného života. Byli to hlavně děkan Vilém Thomas, kaplan Josef Jánský a vojenský lékař Josef Jirousek, který se před nedávnem vrátil z války a usadil se v Kožlanech jako městský lékař. Ti dali podnět městské radě k podání žádosti o zřízení pošty v Kožlanech a k urychlení jednání vyslali do Prahy na ředitelství pošt ještě deputaci s kožlanským purkmistrem v čele.
Prohraná válka, vnitřní rozpory a vznik konfederačního dva ustátí Rakousko-Uherska oslabilo Rakousko natolik, že muselo nutně omezit veškeré výdaje státu, a proto dochází i k zamítnutí žádosti.? zřízení pošty v Kožlanech. Avšak touha kožlanských o zřízení pošty byla tak velká, že purkrnistr Antonín Vondrášek nabídl ředitelství pošt, že se sám na svůj vlastní náklad vyškolí v poštovních předpisech a bude zpočátku sám zdarma ve prospěch města vykonávat službu poštmistrovskou, a k tomuto účelu poskytne zdarma i místnosti ve svém domě v Kožlanech. S těmito podmínkami pak byla pošta v Kožlanech povolena.
A aby se Antonín Vondrášek seznámil se všemi poštovními předpisy, zve si na jeden měsíc do Kožlan poštovního oficiála z Rakovníka, který ho seznamuje s veškerou poštovní agendou a připravuje ho na poštmistrovské zkoušky. Tyto pak s úspěchem, včetně zkoušky z německého jazyka, vykonává na ředitelství pošt v Praze a stává se tak purkmistr Vondrášek prvním poštmistrem v Kožlanech.
Pošta byla zřízena v domě poštmistra ve středu města čp. 207, v levé půlce domu, přístupná z chodníku z hlavní ulice. Poštovní styk pak obstarával koňský poštovní dostavník jezdící z Rakovníka do Plas a zpět, s přepřaháním koní v Čisté. Ráno přijížděl dostavník do Kožlan od Rakovníka a odpoledne se vracel z Plas přes Kralovice a Kožlany zpět. Poštovní dostavník řídil po mnoho let vlídný a oblíbený postilion pan Kraus z Čisté, kterého na všech stanicích očekávali s radostí a jeho příjezd byl velkou událostí nejen pro děti, ale i pro dospělé. Dostavník byl v tehdejší době také jediným osobním dopravním prostředkem do Rakovníka nebo do Plas, kam se Jezdilo na vlak. Byl často tak přeplněn, že někdy museli pasažeři sedět i vpředu na kozlíku nebo vzadu na poštovní bedně.
Nová pošta se v Kožlanech pomalu rozbíhá a na výpomoc nastupuje i dcera poštmistra Antonína Vondráška, slečna Rosalie, kterou si však zanedlouho jako manželku odvádí bývalý učitel v Kožlanech a tehdy již řídící učitel v Křečově Václav Fryček. A tak za ní nastupuje další druhorozená dcera poštmistra Vondráška Bábinka (Barbora), kterou si však již roku 1870 odvádí jako svoji manželku další kožlanský učitel Antonín Kopta. Proto nastupuje na poštu jako expeditorka třetí dcera Matylda, která se ale také později pro vdává za kupce Jana Nožku z Kralovic. A tak nezbývá nic jiného než aby nastoupila na poštu i poslední dcera poštmistra, Magdaléna, která se pro jistotu raději ani nevdává. Později všem známá jako Lenka nebo Léna. Střídání nebo zapojení všech příslušníků rodiny jako zaměstnanců pošty nebylo v tehdejší době vzácností, neboť v dřívějších dobách byly zakládány pošty jako rodové. Ajako rodové byly i dědičné.
Se vznikem nové pošty v Kožlanech však vzniká poště také každodenní povinnost dopravovat poštu z Kožlan na Chříč, do sídla tehdejšího panství. Této povinnosti se ujímá kožlanský pošťák Vincent (Čeněk) Klár z čp. 121, který s jedním koníkem a krytým plechovým vozem zdobeným znakem rakouské pošty s velkou dvouhlavou orlicí, po dlouhá léta pak zajišťoval dopravu pošty z Kožlan na Chříč a zpět. Jeho manželka Marie Klárová pak roznášela poštu v Kožlanech a byla všem známá tím, že se nikdy neopornněla při ranní roznášce zastavit na jedno malé pivo, v hospodě u Švarců v pivovaře, které měla tak ráda. Později dělal listonoše i jejich syn Rudolf. Byla to stará poctivá kožlanská pošťácká rodina.
Mimo této každodenní dopravy pošty na Chříč chodil ještě odpoledne z Chříče do Kožlan obecní poslíček Zetek, který přinášel poštu k odeslání. Chodil každý den, v každém počasí, pěšky s velkou brašnou po straně, s kloboučkem na stranu a vesele si točil s hůlkou. Byl to dobrý a veselý člověk. Před ním podle starých pamětníků chodil z chříčského panství do Kožlan již také FP~el Kulhánek.
Tehdy koncem 19. stoleltí bylo v Kožlanech a na všech venkovských poštách listovních a novinových zásilek ještě poskrovnu, rovněž tak zásilek balíkových a peněžních. Telegrafní styk však již existoval. A tak vzhledem k malé poštovní agendě se kožlanská pošta stává více nejen poštou, ale i kulturním a osvětovým střediskem města a okolí. Četly se tam došlé noviny a hovořilo se o politických událostech. O prázdninách se pak scházeli na poště kožlanští studenti a besedovali o umění, literatuře a hudbě, a to vždy s velkou podporou poštmistra ajeho dcery Magdalény.
Přicházeli i budoucí velcí mužové, mladý básník Jaroslav Vrchlický z Čisté, kožlanští rodáci básník Antonín Šnajdauf, hudební skladatel Josef Holý - žák Bedřicha Smetany, akademický malíř Josef Klír a houslový virtuos Václav Kopta s manželkou Florou, sestrou pozdějšího amerického prezidenta Wilsona. Denním hostem na poště byl také doktor Jirousek, který když bylo zapotřebí, pomohl s poštovní agendou, která se v tehdejší době na poště vedla německy. Ale dovedl opravit i telegrafní přistroj.
Po náhlé a nečekané smrti poštmistra .Antonína Vondráška roku 1886 (o kožlanské pouti) vede poštu již sama dcera Lenka. Pro všechny později známá jako neprovdaná, svobodná "teta Léna" a "matka chudých studentů", kterým když bylo nejhůře, šli na poštu k slečně Lence a ta jim vždy pomohla. Sloužila na poště v Kožlanech jako c.k. vrchní poštmistrová až do své výslužby. Bydlela až do smrti ve svém rodném domě čp. 207 a zemřela roku 1924 (přesné datum nebylo možné zjistit, neboť krádeží barevných kovů nebyly ušetřeny již ani venkovské hřbitovy, kožlanský' nevyjímaje, jenž byl zbaven těch nejstarších bronzových a měděných náhrobních desek včetně c.k. vrchní poštmistrové Vondráškové).
Po první světové válce roku 1920 přichází jako nájemce na hospodářství bývalého poštmistra Antonína Vondráška vdova Emilie Staňková z Častonic u Křivoklátu, podruhé provdaná jako Legnerová, se svým synem Josefem Staňkem, který nastupuje jako listonoš na poštu v Kožlanech. Společně s manželem Františkem Legnerem hospodaří nějakou dobu na usedlosti čp. 207 se svými syny Bohuslavem, Václavem a Františkem, také pozdějším kožlanským listonošem. Později však vypovídají nájem a celou usedlost s hospodářstvím kupuje Josef Mutinský z Kožlan čp. 127. Po odchodu Vincenta Klára do důchodu přejímá František Legner se svým koníkem dopravu pošty z Kožlan do Chříče a vykonává ji mnoho let až do doby zániku. A později dostává na přepravu osob koncesi na této trase.
Po dlouholetém působení c.k. vrchní poštmistrové Magdaleny Vondráškové a po jejím odchodu do důchodu, nastupuje na poštu v Kožlanech jako poštmistrová paní Barbora Berbrová, vdova po kožlanském učiteli Albertu Berbrovi, rozená Koptová a vnučka poštmistra Antonína Vondráška. A tuto funkci vykonává prakticky až do roku 1926, kdy se pošta stěhuje do nové obecní budovy čp. 38 u Hořejší branky, kde sídlí dodnes. V této budově dostává nový poštmistr a bývalý legionář Karel Dušek v přízemí byt (2 pokoje a kuchyň a z jedné místnosti -pokoje se pak zřizuje pošta za roční pronájem 1.500Kč). Dnešní místnost před přepážkou byla dříve vlastní pošta, která měla přepážku pro přijem balíků, přepážku pro prodej poštovních cenin a známek a telefonní hovornu.
Pošta v té době měla sedm stálých zaměstnanců: poštmistra, telegrafistu, který propojoval zároveň telefonní hovory, tři listonoše na roznášku. Roznáškový obvod měl kromě Kožlan ještě vesnice Hedčany, Černíkovice, Všehrdy a z počátku i Brodeslavy. Jeden roznáškový obvod tvořili vesnice a dlouhá léta ho dělal listonoš Rudolf Klár. Druhý obvod měl pak část městečka a samoty, třetí pak městečko jako takové. Listovní zásilky se na poště v Kožlanech za Lrepubliky vypravovaly 2x denně a 4x za den se přijímaly. Dvakrát denně se jezdilo na nádraží s dřevěnou dvoukolovou károu k vlaku. Ráno pro ranní poštu a balíky, odpoledne v půl páté' s poštou a s balíky na vlak. K ostatním vlakům jezdili listonoši na kole s pytlem.
Telegramy se roznášely ihned po přijmu. Noviny "Lidový deník" pošta neroznášela, neboť měla svého kolportéra, který si sám každý den noviny roznášel. Dlouhá léta to dělal bývalý okresni cestář na penzi, pan Šubrt, ke vší spokojenosti kožlanských občanů. V době meziválečné zajišťoval provoz pošty v Kožlanech poštmistr Karel Dušek a nějakou dobu i poštmistr Sláma a listonoši Rudolf Klár, Vilém Hanour, Josef Staněk, Láda Vopat, posti1ion František Legner a mistr poštovní sekce Stanislav Trégl, bydlel u Nováků čp. 297 (aktivní člen kožlanského Sokola, který začátkem války odchází do Plzně a udržuje spojení s centrem zahraničního odboje prostřednictvím vysílačky umístěné v kopuli plzeňského nádraží. Později je však zatčen a vězněn v koncentračním táboře, z kterého se po válce šťastně vrací a pracuje dál aktivně v Tělocvičné jednotě Sokol.).
Po zabrání československých pohraničních oblastí německou armádou v roce 1938 se stahují čeští státní zaměstnanci do vnitrozemí a kožlanská pošta má již osm zaměstnanců. Jsou to poštmistr Karel Dušek, který však roku 1940 odchází do svého rodného kraje (Slatiňan). Na jeho místo nastupuje poštmístr Hlinka. Dále na poště slouží telegrafista Vilda Skřivan, telefonní technik Salcman, listonoši Josef Staněk, Láda Vopat, Rudolf Klár, Antonín Jakubka a František Legner.
V době válečné pak k odpolednímu vlaku jezdí pryčka s koněm k odvážení několik desítek balíků na dráhu, kdy celý venkov zásobuje v městech své přibuzné a známé potravinami. Tuto službu poště zajišťuje po celou dobu války Jaroslav Ipolt z Kožlan čp. 123. Je to také jediná cesta k dopravě potravin do měst, neboť balíky odesílané poštou se nekontrolují, kdežto zavazadla a spoluzavazadla ve vlaku podléhají na nádraží přísné policejní kontrole.
Po II. světové válce roku 1945 odchází poštmistr Hlinka a za něho přichází ze Chříče poštmistr Váša Bechyně z Příčiny. Z nových listonošů pak přichází Bedřich Klár, Václav Kordík a příležitostně Arnošt Rabštejnek a ze starých listonošů stále slouží služebně nejstarší Josef Staněk. Pošta se stává rodinou institucí manželů Bechyňových, která bez ohledu na čas slouží svým klientům a zapisuje se tak trvale do srdcí všech kožlaňáků.
V padesátých letech se pomalu vytrácí nošení uniforem, z listonošů se stávají doručovatelé, kteří již roznáší v civilu a tím se snižuje pomalu i společenská prestiž zaměstnanců pošt vůbec. Do služeb pošty nastupuje stále více žen. Ženy nastupují na poštmistrovská místa a na venkovských poštách dochází k úplné feminizaci.
Po dlouholetém působení odchází do důchodu roku 1969 i poštmistr Váša Bechyně a na jeho místo nastupuje paní Věra Dvořáčková z Kralovic. V té době jako doručovatelé slouží na poště Josef Staněk, Bedřich Klár a paní Jiřina Griečová, manželka kožlanského strážníka. Později pak paní Marie Skalická z čp. 355 a Jaroslava Skalická z čp. 165. Poštmistrová Věra Dvořáčková pak působí v Kožlanech ke spokojenosti všech až do roku 1974, kdy nedostává slíbený byt v budově kožlanské pošty a odchází na poštu do Kralovic.
Na uvolněné místo poštmistra přichází pak na zástup Arnošt Rabštejnek, kožlanský rodák bytem v Čisté a působí na poště až do příchodu paní Jolany Řenčové ze Všehrd. Jako doručovatel v důchodu slouží stále Josef Staněk, kterému se však roku 1976 stává služba II pošty osudnou a umírá následkem střetu svého mopedu s osobním autem při rozvážce pošty (doručoval dárek k MDŽ). Jeho celoživotní a příkladná práce u pošty, ale i pro veřejnost, zůstává pak trvale v paměti všech kožlanských občanů.
Roku 1984 nastupuje na poštu v Kožlanech jako nová poštmistrová Jitka Švecová a u poštovní přepážky Jitka Vosyková a po ní Eva Pekárková. Z doručovatelů se pak střídá několik brigádníků, dále pak Jitka Svobodová, Hana Čechová, Soňa Urbanová, Petr Kala, Marie Baborová a Zdeňka Mlejnková. V roce 1999 zřizuje pošta systém APOS (automatizovaná pošta) a pošta v Kožlanech tím ztrácí funkci doručovací a stává se pouze poštou podací. Doručovací obvod Kožlany, Hedčany a Černíkovice přechází trvale k poště Kralovice a současná kožlanská doručovatelka paní Zdeňka Mlejnková se stává rovněž zaměstnancem kralovické pošty.
To vše jako vzpomínka na 130ti leté trvání slavné kožlanské pošty a na všechny, kteří se o ni zasloužili a touto historickou dobou prošli. A nahradí-li automatizace lidské vztahy, které jsou pro lidstvo tak nepostradatelné a které naši pošťáci po celé století vnášeli do našich rodin, je velkou otázkou.
MVDr. B. Vondrášek